Příběh jednoho z nich – genmjr. Rudolf Pernický
Part 4 :Genmjr. v. v. Ing. Rudolf Pernický - příběh jednoho z československých parašutistů
Každý z mladých mužů, kteří prošli tvrdým výcvikem ve skotské vysočině má svůj vlastní osobní příběh. Ti nejlepší z nich byli vybráni pro nejistou a riskantní operaci v Protektorátu či jinde v Evropě. Řada z nich svou operaci nepřežila, prošli si pronásledováním, přímým bojem a přispěli ke konečné porážce nacismu v Evropě. Někteří bohužel neunesli tlak totalitního systému a kolaborovali.
Ti, co měli to štěstí a válku přežili, se o několik let později museli postavit realitě nové totality, která je vnímala za „nezdravou přítěž“ a vyrovnala se s nimi po svém, někteří stihli znovu utéct do zahraničí, jiní zůstali, po únoru 1948 byli v lepším případě izolováni a odsunuti do zapomnění, v tom horším byli ve vykonstruovaných procesech souzeni a odsouzeni k mnohaletým žalářům či dokonce trestům smrti.
Jedním z těch, jejichž cesta za svobodou trvala neuvěřitelných 50 let (1939 – 1989) byl i genmjr. v.v. Ing. Rudolf Pernický, muž jehož mottem bylo: „Nebyla pro mne přijatelná žádná diktatura dvacátého století - hnědá a po ní ani ta rudá.“
Rudolf Pernický se narodil 1. července 1915 v Krhové u Valašského Meziříčí. Díky svému otci, učiteli reálného gymnázia a velkému vlastenci, získal vřelý vztah k prvorepublikovému Československu. V dospívání se vzepřel přání rodičů, aby pokračoval v kantorské tradici rodiny, a dobrovolně se rozhodl pro vojenskou službu. Důvodem bylo dle jeho vlastních slov „nadšení pro národní boj.“ Láska ke koním jej zavedla do řad dělostřelců. Po absolvování důstojnické školy zamířil k dělostřeleckému pluku 108 v Hranicích na Moravě.
V již zhoršující se politické situaci v letech 1937 až 1938 absolvoval Vojenskou akademii a byl povýšen do hodnosti poručíka dělostřelectva. Mnichov pro něj znamenal velký šok. Ve spojení s tímto slovem si často kladl otázku, zda se Československo přece jen nemělo vzepřít diktátu velmocí.
Stejně jako pro řadu dalších mladých mužů i pro Rudolfa Pernického byl následující vývoj zakončený německou okupací Čech a Moravy nepřijatelný. Rozhodl se proto pro odchod do zahraničí, kde věřil, že bude moci bojovat za pokračování existence země, kterou miloval. Na konci června 1939 překročil za pomoci ilegální sokolské organizace v Morávce na korbě uhelného vlaku hranice do Polska. Po desetidenní internaci v polských Prostředních Bludowicích se přihlásil na českém konzulátu v Krakově. Jedinou alternativu, jak se postavit proti nacistickému Německu, představovala v létě roku 1939 pro československé dobrovolníky Francouzská cizinecká legie. Pětiletý závazek podepsal i Rudolf Pernický a na parníku Chrobrý opustil na konci července 1939 polskou Gdyni.
Přes Francii a pověstnou Fort Saint Jean v Marseille se mu otevřela cesta do řad elitních legionářských jednotek v severní Africe. Po vstupu Francie do války proti Německu byli čs. vojáci, včetně por. Rudolfa Pernického, podle předběžné dohody zproštěni svého závazku v legii a bylo jim umožněno vrátit se do jižní Francie, kde se rodila československá exilová armáda. Kvůli nedostatečné výstroji se Pernického dělostřelci do přímého souboje s německou válečnou mašinérií zatím nedostali a sledovali pád nepříliš připravené hostitelské země z povzdálí. Po dohodě s Brity byli čs. vojáci z Němci obsazované Francie evakuováni na území Spojeného království. Na lodi Northmoor odplul z jihofrancouzského Séte i Pernický.
Na příjezd do ostrovního království vzpomínal Rudolf Pernický jako na jeden z nejemotivnějších okamžiků celé své odbojové cesty. Nadšení z jejich příjezdu, které zažil v přístavu v Plymouthu, si v sobě nesl do konce života. Další měsíce strávil por. Pernický ve stanovém táboře československých vojáků v Cholmondeley u Chesteru ve střední Anglii a později v okolí uvolněného venkovského zámku Moreton Hall u Leamingtonu.
Počátkem ledna 1942 byl osloven škpt. Jaroslavem Šustrem z II. odboru (zpravodajského) exilového ministerstva národní obrany, zda by byl ochoten jít „domů“ plnit úkoly v okupované vlasti. Rudolf Pernický souhlasil a vydal se tak na svou další cestu. Stal se dobrovolníkem pro výcvik parašutistů.
Prošel základním výcvikem budoucího parašutisty a pro své střelecké nadání byl vybrán za instruktora dalších adeptů bojového řemesla. Až do roku 1944 působil jako instruktor Zvláštní skupiny D, jedné z podsekcí II. odboru československého exilového ministerstva národní obrany, která byla pověřena organizací přípravy československých parašutistů pro speciální operace v týlu nepřítele. Jeho rukama tak prošla řada mladých mužů, kteří se chystali na nelehký úkol v okupované zemi.
V roce 1944 byl pro speciální operaci vybrán i Rudolf Pernický. Neváhal a výzvu samozřejmě přijal. Základním úkolem akce s krycím označením Tungsten, plánované čs. zpravodajci ve spolupráci s britskou tajnou službou Secret Intelligence Service (SIS), bylo zajištění přijímání speciálních letadel, osob i materiálu. Cílem operace, na niž byli určeni dva muži, byla Českomoravská vrchovina. Parťákem Rudolfa Pernického pro vytyčený úkol se stal rtm. Leopold Musil.
Po závěrečné přípravě, vybavení operačním materiálem a posledními instrukcemi se Pernický a Musil v září 1944 přesunuli do italského Bari. Po nezdařeném pokusu o vysazení ze 7. října a odložení listopadových letů se nové výzvy k akci dočkali až 21. prosince 1944. Spolu se skupinou Embassy odstartovali z letiště v Brindisi na palubě letounu Halifax k letu nad střední Evropu. Tentokráte byli úspěšní. Dvoučlenná skupina Tungsten seskočila nad územím Protektorátu hodinu před půlnocí.
Parašutisté měli bohužel smůlu. Místo Českomoravské vysočiny přistáli v polích u obce Libenice nedaleko Kutné Hory. Zorientovali se až druhý den večer. Zjistili, že od místa působení ve Studnicích u Nového Města na Moravě je dělí osmdesáti kilometrový sedm nocí dlouhý pochod po lesních cestách, ve sněhových závějích, vyčerpání, hlad a omrzliny. Přesto na kontaktní adresu k odbojáři Cyrilu Musilovi dorazili a svůj úkol zadaný ve Velké Británii splnili.
Vyhledávali vhodné plochy pro příjem materiálu a jejich přesné údaje spolu s informacemi z protektorátního života a strategickými informacemi o rozmístění německých jednotek dodávali přes spojky do místa úkrytu skupiny Calcium, jejíž vysílačka je pak předávala Spojencům. K největším úspěchům Tungstenu patří úspěšné přijetí spojenecké dodávky materiálu a parašutisty Pavla Hromka alias operace Bauxite z 22. března 1945.
Konec války prožil Pernický jako okresní vojenský velitel v Novém Městě na Moravě. Jeho úkolem byla koordinace aktivit komplikujících ústup německých jednotek. Řídil i spolupráci s přicházejícími Sověty a v posledních dnech války pomáhal chránit osady a samoty v okolí Poličky, které ohrožovaly nájezdy loupících německých zběhů.
Pernického boj však neskončil ani po roce 1945. Jako voják prvorepublikové armády zůstal v aktivní službě. Oženil se a absolvoval Vysokou školu válečnou. Po komunistickém puči byl však 1. 11. 1948 zatčen, obviněn z protistátní činnosti a 3. 3. 1949 po několikaměsíční tvrdé vazbě odsouzen k 20 letům zostřeného těžkého žaláře, ztrátě vojenské hodnosti, vyznamenání a všech čestných práv občanských na deset let.
Jeho první cílovou stanicí se stala věznice v Plzni-Borech. Okusil i „komfort“ Vojenské trestnice v Opavě. Většinu svého trestu, s výjimkou ročního pobytu v Leopoldově, pak strávil jako lamač v uranových táborech v západních Čechách. Prošel pověstnými lágry na Jáchymovsku a Příbramsku. V Nápravně pracovním táboře Bytíz se v roce 1960 dočkal amnestie, ve které mu byl prominut zbytek trestu.
Vrátil se domů s vírou, že je konečně svobodný. Nebylo tomu tak. Persekuce komunistického režimu trvala až do revoluce v roce 1989. Pernický si prošel tvrdou dřinou v cihelně v Libčicích, pracoval v Drogerii Praha a už jako důchodce si na život přivydělával jako topič v obchodním domě Máj.
V roce 1989 se konečně dočkal změny. Během prvních porevolučních let byl plně rehabilitován, povýšen do hodnosti generálmajora ve výslužbě a vyznamenám Řádem Milana Rastislava Štefánika. Stal se spoluzakladatelem a prvním předsedou Konfederace politických vězňů. 28. října roku 2005 byl jeho činorodý život symbolicky završen nejvyšším státním vyznamenáním – Řádem bílého lva. To, že je velkým bojovníkem dokázal i při této příležitosti. Necelých 14 dní po těžké operaci v Ústřední vojenské nemocnici v Praze Střešovicích, kde mu z důvodu pokročilé cukrovky amputovali levou nohu nad kolenem, se předávání zúčastnil osobně.
Radost z vyznamenání si však nemohl dostatečně užít. Jeho zdravotní stav se začal zhoršovat a 21. 12. 2005 poprvé ve svém životě neměl sílu čelit nepříteli. Symbolicky ve stejný den a téměř ve stejnou hodinu jako před 61 lety, kdy seskočil z letounu nad zasněženým Protektorátem, genmjr. v.v. Ing. Rudolf Pernický zemřel. Jeho příběh je do jisté míry i příběhem Československa ve 20. století, plným radosti i smutku, demokracie i totality.
