Spolupráce Velké Británie a exilové československé vlády na podpoře domácího odboje v Protektorátu Čechy a Morava
Část 2: Spolupráce SOE a československých vojenských zpravodajců
Stručný panel zaměřený na vznik SOE, přesun čs. zpravodajců do Británie a jejich vzájemnou spolupráci
Čs. vojenská zpravodajská služba - II. oddělení Hlavního štábu ministerstva národní obrany (MNO) - spolupracovala s britskou tajnou službou již od poloviny třicátých let. Spolupráce se po anšlusu Rakouska, i přes oficiální britskou politickou linii, začala prohlubovat. Po získání většího množství informací o brzkém německém obsazení zbytku Československa, růstu neklidu na Slovensku a informaci agenta A 54 (Paula Thümmela) o připravovaném obsazení z 11. 3. 1939, dochází z československé strany k informování zástupce SIS v Praze mjr. Gibsona. Ten téměř okamžitě předává informaci své domovské organizaci a dostává rozkaz tlumočit Čechoslovákům nabídku přesunout určitý počet osob na území Spojeného království. Jedenáct čs. zpravodajců v čele s plk. gšt. Františkem Moravcem se do Velké Británie přesunulo na palubě letadla amsterdamské společnosti KLM a přistálo na londýnském civilním letišti Croydon dvacet minut před jedenáctou hodinou večer 14. března 1939. Tedy jen pár hodin před obsazením zbytku Čech a Moravy německou armádou. Skupina jedenácti čs. vojenských zpravodajců, kteří s Františkem Moravcem přiletěli bývá označovaná jako „Moravcova jedenáctka“.
Čs. zpravodajská služba byla první mezi emigrantskými službami okupovaných zemí, které se postupně usazovaly v Londýně a až do konce války si podržela výjimečné postavení. V rámci dohody s SIS bylo ujednáno, že spolupráce obou organizací bude spočívat ve výměně informací. Nejplodnějšími roky spolupráce byly bezesporu léta 1941 – 1942. Od podzimu 1942 začal význam čs. zpravodajců s růstem diverzity zpravodajských zdrojů klesat. Změnu v postavení čs. vojenských zpravodajců ve Velké Británii přinesl 21. červenec 1940, kdy vláda jeho veličenstva uznala prozatímní československou exilovou vládu v čele s prezidentem Benešem. Součástí československého exilového státního zřízení vzniklého v létě 1940 se stalo i nově vytvořené ministerstvo národní obrany (MNO) v čele s gen. Sergejem Ingrem, v rámci nějž znovu oficiálně vznikl II. obor – zpravodajský. Místo přednosty druhého odboru bylo svěřeno plk. Moravcovi.
Oficiální úřadovna II. odboru MNO byla v sídle MNO na Piccadilli 131, ale skutečné centrum si plk. Moravec vytvořil v objektu v Porchester Gate na Bayswater Road v Londýně. V období let 1941 – 1945 se vnitřní struktura II. odboru rozdělila na tři hlavní oddělení : 1. oddělení ofenzivního zpravodajství, 2. oddělení defenzivního zpravodajství a oddělení Vojenské rádiové ústředny ( VRÚ ).
Nejdůležitější z pohledu programu přípravy a výcviku čs. parašutistů bylo 1. oddělení pod vedením mjr. Emila Strankmüllera. V průběhu let 1941 – 1945 se rozdělilo na čtyři pododdělení : Zpravodajská skupina ( A ), Studijní skupina ( B ), Šifrová skupina ( C ) a Zvláštní skupina ( D ). Zpravodajská skupina A řídila výzvědnou činnost proti Německu, opírala se při tom o fungující agenturní síť čs. vojenského zpravodajství. Udržovala styky se Spojenci, jimž předávala získané informace. Studijní skupina B soustřeďovala zprávy od zpravodajské skupiny, vyhodnocovala je a přetvářela do souhrnných zpravodajských přehledů, analýz a studií o protivníkovi. Šifrová skupina C se zabývala přepisem šifrovaných zpráv z Vojenské rádiové ústředny (VRÚ) a opačně šifrovala zprávy určené k odeslání z VRÚ.
Léto 1940 přineslo mnoho změn. Jednou z nich bylo i založení SOE. Do plánů a koncepce činnosti této organizace spadalo potenciálně i hnutí odporu v Protektorátu, které mohlo být jednou z účinných zbraní proti Německu. Činnost čs. vojenského zpravodajství tak dostala nový rozměr. Nová organizace pro ně představovala možnost, jak dostat své lidi do Protektorátu a ovlivňovat tamní situaci, stejně jako být o ní dokonale informován.
Po vzniku SOE a navázání prvních kontaktů vytvořili českoslovenští zpravodajci speciální oddělení, které si přípravu mužů pro zvláštní úkoly mělo vzít na starost - Zvláštní skupinu D. Strukturně byla rozčleněna do tří sekcí : velitelské, výcvikové a týlové. Velitelská sekce měla na starosti výběr vhodných osob pro výcvik, organizační zajišťování výcviku ve spolupráci s britskými orgány, vedení administrativy, zaměřování výcviku jednotlivců vzhledem k jejich předpokládanému poslání, vyhodnocování přípravy a zpracování podkladů pro organizační využití. V čele velitelské sekce stáli v průběhu druhé světové války dva muži – škpt. Jaroslav Šustr a mjr. Karel Paleček. Druhou sekcí Zvláštní skupiny D byla sekce výcviková, odpovídající za plnění programu výcviku čs. parašutistů. Důstojníci této sekce se spolu s vybranými osobami účastnili výcviku v režii Angličanů a sami organizovali udržovací a zdokonalovací výcvik v objektech určených SOE pro výcvik čs. parašutistů, nazývaných Special Training Schools ( STS ).
SOE – Special Operations Executive - vznikla v okamžiku, kdy Velká Británie zůstala jediným nepřítelem Hitlera na kontinentě, v létě roku 1940. Její hlavní myšlenkou byla neregulérní válka a do vínku od premiéra Winstona Churchilla dostala za úkol podpálit Evropu plamenem, který zevnitř zničí nacistický režim - "Set Europe Ablaze".
Hlavní myšlenkou neregulérní války bylo využít všech dostupných metod jak podlomit sílu nepřítele. Mezi způsoby neregulérního boje patří celé spektrum činností - partyzánská válka, sabotáž, špionáž, organizace podzemních hnutí, atentáty, a to vše se mělo odehrávat přímo na území nepřítele v týlu jeho jednotek.
SOE se po řadě kompetenčních sporů stala součástí Ministry of Economic Warfare pod vedením ministra Hugha Daltona. Oficiálním datem vzniku organizace se stal 22. červenec 1940, kdy dokument o založení organizace přijal War Cabinet. Existence SOE byla přísně tajná, organizace spadala přímo do kompetence předsedy vlády a jednání o ní se nikdy nemělo dostat na půdu Dolní komory, natož kamkoliv jinam. Ani běžní zaměstnanci Ministry of Economic Warfare neměli vědět o existenci organizace, za niž zodpovídal jejich nadřízený ministr. SOE fungovala až do roku 1945, kdy nový ministerský předseda Clement Attlee rozhodl, že v době míru již dále nebude potřebná.
V jejím čele se vystřídali tři muži: Sir Frank Nelson spjatý s ministrem Daltonem a Sir Charles Hambro a Colin Mcvean Gubbins, výkonní ředitelé SOE za ministra Lorda Selborna. Zejména Gubbins, který SOE řídil v letech 1943 -1945 se stal jejím symbolem. Z nenápadného sídla na Baker Street v Londýně se organizace rozrostla do rozměrů rozvětveného kolosu. V období své největší aktivity, v době přípravy vylodění v Normandii v roce 1944 zaměstnávala okolo 13 000 mužů a žen. Její strukturu tvořil složitý systém sekcí, jež by se daly rozdělit do dvou částí. První část tvořili sekce zabývající se materiální přípravou a podporou. Druhá část sekcí SOE se soustředila na samotné operace. Operační část sekcí tvořil složitý systém národních sekcí a regionálních velitelství rozesetých po celém bojujícím světě.
SOE vytvořila v zimě 1940 – 1941 pro problematiku operací do Protektorátu vlastní českou sekci – Czech Section (označovanou jako MY). Své sídlo si našla v Norgeby House na Baker Street. Do čela spolupráce s Čechoslováky byl na sklonku roku 1940 postaven Peter Wilkinson, který působil v Praze již před válkou jako zpravodajský expert ministerstva války pod krytím pasového úředníka. Při reorganizaci SOE v listopadu 1941, byl Peter Wilkinson pověřen krom svého dohledu nad Poláky a Čechy i kontrolou fungování německého a rakouského programu. Vedení české sekce proto svěřil Alfgaru Hesketh - Prichardovi. Oba dva spolupráci s Čechoslováky opustili v roce 1943. Nejstabilnějším spolupracovníkem Čechoslováků se tak stal kpt. Francis Eduard Keary. Stejně jako Wilkinson i on působil před válkou v Československu jako zpravodajec, pod krytím soukromého učitele angličtiny a ovládal velmi dobře český jazyk. V lednu 1943 převzal velení nad celou českou sekcí. V dubnu 1944 byl Keary odeslán jako spolupracovník Čechoslováků do Itálie a v jeho londýnském postu jej nahradil Peter W. Auster, který pozici styčného důstojníka s II. odborem vykonával až do konce války. V roce 1943 vznikla v rámci SOE regionální středoevropská sekce, do jejíhož čela byl postaven H. B. Perkins. Úkolem středoevropské sekce bylo zodpovídat za činnost SOE v Československu, Polsku a Maďarsku.